Z narkózy jsem se probudila ráno kolem 9té, ležela jsem na JIPu, musím říct, že jsem byla celkem v pohodě, jizva sice bolela, já jsem stále byla oblbnutá práškama, ale jinak fakt v pohodě. Bohužel jsem u sebe nemohla Tobíka mít. Byl po porodu umístěn v inkubátoru, kde ho nejen zahřívali, ale také mu trochu přidávali kyslík. Jakmile mne přemístili po poledni z JIP (byla jsem bez komplikací a nutně potřebovali místo pro další), tak za mnou mohl Honza. Tobíka jsem poprvé viděla z fotky v mobilu, večer mě Honza mohl na vozíku převézt na OPN2 oddělení, kde náš poklad ležel.
Když jsem ho viděla v inkubátoru, nevěřila jsem, že tak krásné miminko je náš Tobiášek. Spokojeně spinkal, mohla bych se na něj dívat hodiny, ale první vycházku jsem měla jen 10minut :(
Bohužel hned po porodu zjistili lékaři, že má Tobík vrozenou srděční vadu. Hned druhý den ho převezli na kontrolu do Motola na kardiocentrum, kde jeho vadu definovali jako Fallotou tetralogii. Byl to šok. Naštěstí je tato vada lehce operovatelná, takže někdy mezi 6-12 měsícem věku provedou Tobíkovi korekci vady a měl by mít pokoj na celý život. Jen vrcholový sportovec z něj nikdy nebude, což mě osobně nijak nevadí a Tobi si určitě najde lepší cíl než se třeba honit za míčem.
Z pooperačního u JIPu mne pustili druhý den, to jsem už ráno byla schopna vstát a dát si sprchu. Neříkám, že to nebylo náročné, jizva bolela, nohy byly ztuhlé, ale podařilo se a do večera jsem už vesele běhala po svých. Šla jsem ležet na oddělení pooperační (gynekologie), nic blíž Tobíka nebylo a on stále ležel v inkubátoru. Od třetího dne jsem za ním však pravidelně chodila, učila jsem se přebalovat, krmila ho stříkačkou. Teprve čtvrtý den jsme ho mohla poprvé přiložit k prsu, ale byl docela slabý, takže první pokusy nestály za řeč a navíc mi to povolili jen 2x za den :(
Kojit jsme se v porodnici nenaučili, Tobík se nesměl namáhat a flaštička pro něj byla snadné a bezpečné řešení. Takže jsme z porodnice odcházeli s flaškou a mlékem BEBA 1 HA a mě čekalo odstříkávání mléka, což dělám dodnes. Tobík se už v kojení zlepšil, ale už je to takový malý lenoch, takže to má spíše jako předkrm a pak hurá mámo dej mi flašku.
Na pokoj s miminkem jsem mohla až šestý den, bylo to krásné, konečně jsem měla své miminko u sebe, už žádný inkubátor, žádné běhání skr oddělení. Tobík byl od začátku moc hodné mimi, krásně baštil a spinkal. Jen kdyby nás sestřičky nenutily baštit co tři hodiny, to je bohužel problém našich porodnic. Potřebují mít pevný režim, a tak jsem musela Tobika občas budit z hlubokého spánku, aby se nabaštil. Potom samozřejmě u flašky usínal a o jídlo neměl zájem. Doma jsme to hned zrušili a Tobík si sám říká, kdy má hlad.
Ještě jsem zapomněla dodat, že čtvrtý a pátý den strávil Tobi fototerapií, protože kvalitně zežloutl.
Domů nás pustili v pátek, tedy devátý den po porodu. Honza si pro nás přijel a já jsem si oddychla, že se po 14ti dnech zbavím nemocničního prostředí.
Všem v Podolí bych chtěla poděkovat, za skvělou profesionální práci. Nesetkala jsem se ani s ošklivou sestrou či lékařem a se svačinářkama jsem v pohodě kamarádila :) Jen ten přístup ke kojení by mohli zlepšit. Laktační sestra příliš nepomáhá, zejména když se člověk musí naučit odstřikávat, aby rozjel a zejména udržel laktaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat